V pátek 6. září jsme do Senátu vpustili Samet a uhlí. Na vernisáž fotek Miroslava Rady zavítali pamětníci teplických ekologických demonstrací z roku 1989 i hybatelé přeměny uhelného Podkrušnohoří, jehož zdevastované životní prostředí se po Sametové revoluci stalo jedním z hlavních politických témat.

Rozhodně to nebyla jen vzpomínková akce. Naopak – všichni řečníci včetně mě podpořili mladé lidi, kteří usilují o zlepšení životního prostředí.
Tady je trochu podrobnější report:

„Tehdy se pořád něco dělo, lidi demonstrovali za čistý vzduch a politici se jezdili jeden za druhým, někdy celá vláda. V podstatě se tu polistopadoví politici učili, jak vládnout,“ vysvětlil na vernisáží Míra Rada, dlouholetý fotoreportér několika severočeských redakcí, že po revoluci se v práci rozhodně nenudil. Na výstavě jde dost poznat, že to tedy pro něj nebyl jen práce, focení je jeho vášeň.

Z vernisáže se bohužel musel omluvit Petr Pithart, předseda vlády, která stanovila limity těžby hnědého uhlí a výrazně přispěla k urychlenému odsíření uhelných elektráren.
Spoluautor vymezení limitů Martin Říha v Senátu připomněl, jak se z loajálního krajského úředníka stal ještě za socialismu součástí iniciativy za zlepšení životního prostředí.
„Když jste vystoupili v Ústí z motoráku, tak jste přesně vědeli, odkud vítr vane: jestli z jihu od Setuzy, nebo od severu od drožďáren a konzerváren Krásné Březno, či od západu z Lomu Chabařovice a Spolchemie. Tehdy se u mě v kanceláři objevila skupina lidí s Lubomírem Voleníkem, Petrem Pakostou, geologem Markem a dalšími. Představili se jako spolek pro záchranu Jezeří a předali mi tajnou studii prokazující, že svahy nad dolem ČSA hrozí sesunutím a totálním kolapsem.“

Martin Říha i přes hrozbu vyhazovu z práce a dalších pro tehdejší režim typických postihů svolal tiskovou konferenci a s přispěním tehdejší redaktorky Rudého práva Inky Čekalové vypustil zprávu o situaci na Jezeří. Krajský tajemník KSČ věděl, že tohle už se nedá ututlat.
Po revoluci ministr životního prostředí Bedřich Moldan jmenoval Martina Říhu svým náměstkem. Ten pak při přípravě ekologické legislativy spolupracoval s Ekofórem pánevní oblasti Severních Čech, občanskou iniciativou, která se formovala už za předešlého režimu při záchraně zámku Jezeří a demonstracích za čistý vzduch.

Už od osmdesátých let byl u místního dění Martin Bursík, polistopadový ministr životního prostředí ve dvou vládách. V uhelném kraji začínal už v roce 1984, kdy jako geolog monitoroval stabilitu svahů u Jezeří. Od té doby jeho zájem o životní prostředí na severozápadu Čech nikdy neoslabil. „Když se ohlédnu zpět za svým životem, tak téma územně ekologických limitů pro mě bylo jedním z nejdůležitějších. Nikde jinde neprobíhá tak silný střet mezi komunistickou uhlíkovou ekonomikou a ochranou životního prostředí.“

Martin taky řekl že těch 140 let mezi tím, kdy byla v Londýně otevřena první uhelná elektrárna až do uzavření poslední britské elektrárny plánované na rok 2024 budou historici v budoucnosti nazývat dobou uhlíkovou. „Železnou oponu rozdělující vyspělou Evropu od nedemokratických států dnes nahradila opona uhelná. Všude na Západě už jasně stanovili odklon od uhlí, u nás a ve východní a jihovýchodní Evropě se stále držíme spalování uhlí,“ dodal ke konci svého proslovu.

Výstava Samet a uhlí je také připomínkou památky dvou velkých osobností ekologického hnutí – Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala. Martin jejich podíl na ekologizaci našeho kraje samozřejmě zmínil.

Při proslovech i při diskusích pak zaznívalo, že na Severozápadu rozhodně není vyhráno – vláda i kraj se od špinavého uhlí odklánějí velmi, velmi pozvolně, toxické elektrárny Chvaletice a Počerady jsou stále v provozu a stát nedbá ani vlastní energetické koncepce, podle které by špinavých zdrojů výroby elektřiny mělo být už mnohem méně.

A tak zatímco někteří jiní politici se podobně jako ti v osmdesátých letech vysmívají mladým lidem bojujícím za zdravější životní prostředí, na vernisáži dost často zaznívalo „do toho!“
Díky Fridays for Future a dalším, že si dost dobře uvědomují, že Planeta země není spotřební zboží na jedno použití.
Jak říká Míra Rada: je důležitý, aby se pořád něco dělo.
—–
A ještě děkuji účastnici Libkovické cihly, paní Dagmar Voňkové, za skvělý hudební doprovod. A taky děkuji Pavlu Matouškovi za péči o Mírovy negativy a tiskovou produkci. Aleši Bulvovi děkuji za grafiku úvodního panelu výstavy a Pavle Hartmanové za tento fotoreport.